Aby bylo možné konkrétní zásobu identifikovat a to rychle, bezchybně, bez nutnosti znalostí jejího vzhledu či přesného umístění a více různými pracovníky, se začalo využívat označování štítky/etiketami nebo přímým popisem.

Identifikace s využitím člověka

V nejjednodušší formě byly informace zaznamenávány v nestrukturované formě, zlepšením pak bylo využití předdefinovaných strukturovaných informací. V případě využití etiket/štítků se od ručně psaných přešlo s rozvojem výpočetní techniky na tištěné. Značení zásob uvedenými způsoby zjednodušilo jejich identifikaci, nicméně pro jejich identifikaci je potřeba člověk.

Automatická identifikace

Optická identifikace
Jednou z nejrozšířenějších metod automatické identifikace je v současnosti optická identifikace, která využívá optické snímání obrazových informací.

Čárové kódy
Nositelem informace je sekvence čar a mezer v předdefinovaném formátu. Možnost automatické optické identifikace přinesl vynález čárového kódu. Ten vynalezl na základě inspirace morseovkou americký inženýr Woodland a byl patentován už v roce 1952. První reálné využití bylo v USA v automobilovém průmyslu v šedesátých letech, podstatné pro jeho rozšíření bylo využití v maloobchodě, které začalo v roce 1974. Postupně vznikly pro různé aplikace různé typy čárových kódů (v současnosti se využívá až 200 typů čárových kódů) a čárové kódy se rozšířily jako základní metoda automatické identifikace do všech oblastí.

Etikety
Nositelem čárového kódu je obvykle etiketa (štítek nebo label), která se nejčastěji lepí nebo jiným způsobem upevňuje) na označovaný objekt (mohou být využity automatické aplikátory etiket/etiketovačky). Etikety jsou nejčastěji papírové, ale v závislosti požadavků na prostředí mohou být z různých materiálů (tepelně odolné, vodě odolné atd.). Mohou mít různé rozměry (velikost bývá určována požadavky na čitelnost), ale z důvodů ceny a dostupnosti je vhodné zvolit některý ze standardně vyráběných rozměrů.

Tiskárny etiket
Čárové kódy se na etikety obvykle tisknou prostřednictvím specializovaných tiskáren etiket, kdy se barva z pásky přenáší prostřednictvím tepla tiskovou hlavou na etiketu (Thermo Transfer – TT) nebo se teplem vytváří obraz přímo na termocitlivém materiálu etikety (Direct Thermal - DT). Tiskárny využívají etikety navinuté na kotoučích různých průměrů (v závislosti na typu tiskárny) a mohou být vybaveny dalšími doplňky jako jsou řezačky a odlepovačky etiket. Tiskárny etiket využívají (kromě podpory přímého tisku z nejrozšířenějších OS) specializované tiskové jazyky specifické pro daného výrobce tiskáren (např. Zebra ZPL, Datamax/ Honeywell DPL atd.). Na druhé straně výrobci často podporují ve svých tiskárnách i diskové jazyky konkurentů.

SW pro návrh a tisk etiket
Vzhledem ke značnému počtu typů čárových kódů a jejich specifikám, různým tiskovým jazykům tiskáren etiket a různým často se měnícím formulářům se kromě přímé podpory základního návrhu a možností tisku etiket v ERP čím dál více využívají pro zjednodušení návrhu a tisku etiket specializované SW (Minerva standardně nabízí BarTender, ale podporuje i NiceLabel).

Přímé označování
Je možné i přímé označování objektu čárovým kódem (Direct Part Marking - DPM). Přímé označování má své specifické požadavky (omezený výběr snímačů podporujících DPM, potřeba otestování). Označování se provádí specializovanými zařízeními.

Snímače čárových kódů
Pro snímání čárových kódů byly dříve využívány 1D laserové snímače (skenery), které jsou v poslední době nahrazovány 2D optickými snímači (CCD) se snímacími prvky obdobnými jako v kamerách (imager), které čtou jak 2D, tak i 1D kódy (případně zvládají i optické rozpoznávání znaků). Snímače čárových kódů se vyrábějí buď jako samostatné zařízení nebo mohou být součástí jiných zařízení jako jsou mobilní/RF terminály (scan engine/module).

Kromě specializovaných snímačů čárových kódů optimalizovaných pro čtení čárových kódů je možné v současnosti využívat pro méně náročné aplikace i kamery mobilních zařízení s SW pro čtení čárových kódů.

Samostatné snímače čárových kódů
Samostatné snímače čárových kódů využívají nejčastěji „drátové“ připojení, což je v současnosti obvykle USB rozhraní (mohou využívat i další typy rozhraní) nebo mohou být připojeny bezdrátově (v současnosti obvykle Bluetooth) přímo ke koncovému zařízení nebo nepřímo k nabíjecí základně, která je připojená ke koncovému zařízení prostřednictvím USB. Pro napájení bezdrátových snímačů se využívají akumulátory nebo je možné u některých modelů využít superkapacitory.

Zařízení s integrovanými snímači čárových kódů
Mezi zařízení, které využívají specializované scan engine/moduly nejčastěji patří mobilní terminály s bezdrátovým připojením (WiFi nebo mobilním 4G/5G), někdy také označované starším pojmem RF (RadioFrekvenční) terminály a nověji i průmyslové tablety.

2D kódy
Informace je obvykle kódována formou dvourozměrných grafických elementů (čtverce, šestiúhelníky, body…).

Byly vyvinuty pro překonání některých omezení čárových kódů (jsou jednosměrné, mají malou informační kapacitu, relativně velké rozměry, málo odolné proti poškození, jsou kódovány pouze alfanumerické znaky). První 2D kód vytvořil v roce 1987 Američan David Allais, populární QR kód pak v roce 1994 japonská společnost Denso Wave. Často bývají zjednodušeně označovány jako QR kódy (QR kód je jedním z více typů 2D kódů).

Při praktickém využití platí až na výjimky obdobná pravidla jako pro čárové kódy.

Optické rozpoznávání znaků – Optical Character Recognition (OCR)
Jde o strojové rozpoznávání znaků standardního písma. Technologie typicky využívána pro vytěžování dokumentů. Její využitelnost roste s rostoucím výkonem výpočetní techniky a rozvojem snímacích chipů. Je možné ji pro specifické účely využít i pro automatickou identifikaci. Pro snadné rozpoznávání znaků byly vyvinuty strojově čitelné fonty, např. OCR-A, nebo dnes používanější OCR-B.

Strojové vidění - Machine Vision
Je založeno na strojovém rozpoznávání objektů. Je nejpokročilejším typem automatické identifikace. Její využití umožňuje zvýšení výkonnosti snímacích chipů, nárůst výpočetního výkonu a využití metod umělé inteligence. Zatím se příliš neuplatňuje při skladování, ale spíše ve výrobě, při řízení výrobních procesů a kontrole kvality.

RFID
Využívá rádiovou komunikaci v různých frekvenčních pásmech (souvisí s dosahem). Byla patentována v roce 1973 Charlesem Waltonem.

Nejznámější aplikací RFID je využití v bezkontaktních platebních kartách, NFC komunikace u mobilních zařízení a spotřební elektroniky nebo využití v bezkontaktních identifikačních kartách nebo přívěscích v docházkových a přístupových systémech.

Komunikace probíhá mezi aktivní čtečkou či případně zapisovacím zařízení a identifikačním médiem, které může být pasivní (nemá vlastní zdroj energie) nebo aktivní (má vlastní zdroj energie). Médium může umožňovat jenom čtení nebo čtení i zápis.

Médium je označováno jako RFID Tag, který je nejčastěji ve formě samolepicí etikety, ale může být pro zvýšení odolnosti zapouzdřený v plastovém pouzdře. Základem RFID Tagu je RFID Inlay, který se skládá z RFID čipu a RFID Antény. Využití rádiové komunikace s sebou přináší omezení spojené s šířením rádiového signálu v některých prostředích (pohlcování v kapalinách, odrazy a stínění v prostředích s kovy). Pro použití v těchto prostředích mohou být využity specializované RFID tagy.

Zařízení pro RFID
Pro čtení RFID tagů se v logistice nejčastěji využívají čtecí brány, jejichž základem je fixní RFID čtečka, mobilní terminály ve verzích se zabudovanou RFID čtečkou a případně RFID adaptery pro mobilní terminály bez integrované RFID čtečky.

Pro potiskování etiket s RFID tagy a zápis do RFID tagů na těchto etiket se využívají tiskárny ve verzích s podporou RFID.

Typické využití RFID je patrné z článku níže, který popisuje využití této technologie v reálném provozu.