V článku o historii výpočetní techniky hodnotícím pokrok, sáhnu do vlastních zkušeností. Nebudu vzpomínat na reléové stroje, ale reálné zkušenosti po nástupu v roce 1975 do Kancelářských strojů, jednoho ze tří podniků zabývajících se v té době výpočetní technikou (ještě PVT a PORS) v dnešní České republice.

Naše českobudějovická skupinka specialistů se již po ročním školení začlenila do zhruba desetičlenné mezinárodní skupiny, která v tehdejším Československu instalovala sálové počítače, dovoz z tehdejšího Sovětského svazu. Byly z řady Jednotného Systému Elektronických Počítačů (JSEP) a to nejdříve typ EC1030 a poté EC1033. Byly již osazeny i integrovanými obvody, ale nízké hustoty. Byly to „klony“ řady IBM 360, u nás uváděné zhruba s desetiletým zpožděním. Takový sálový počítač nebyl žádný drobeček. Do plně klimatizovaného sálu se zvlhčováním vzduchu, požárními hlásiči a s dvojitou antistatickou podlahou se počítačová sestava instalovala týdny ba spíše měsíce. Sovětští specialisté vyžadovali krom jiného na „čištění diskových a páskových hlav“ i 10l čistého lihu, který se během instalace plně spotřeboval. Procesor byl schován ve dvojdílné skříni za řídícím panelem, operační paměť, tehdy feritová, o velikosti zprvu 64kB, zabírala druhou skříň. Ano, každý bit byl reprezentován feritovým jadérkem se čtyřmi vinutími a paměť byla umístěna v temperované skříni. Na opravy byla ve skupině specialistka „šijačka“, která byla schopna vadné vinutí v 2mm jadérku opravit.

Na obrázku č.1 je porovnání hustoty uložené informace v paměti tenkrát a nyní (8GB=8miliard Bytů SanDisku leží na ploše 8mi Bytů feritové paměti = 8x8bitů).

V pozdějším vyšším modelu EC1033 bylo operační paměti již 128kB až 256kB ve dvou skříních (skutečně velikost šatní skříně) a programátoři s tím bohatě vystačili. Periferie byly umístěny po sále, až osm rychlých pevných disků (5MB ve skříňce velikosti pračky, paket vlastního disku – média byl vyměnitelný) a až osm magnetických pásek, každá v samostatném stojanu, byly připojeny až dva selector kanály (kabel průměru slabší ruky). Na třetím kabelu, takzvaném multiplexoru, bylo napojeno v sérii ostatní periferní zařízení, jako byl snímač děrných štítků, snímač děrné pásky, bubnová tiskárna (vše ve skříních velikosti poloviční šatní skříně). Jako „konzola“ pro přímou komunikaci s počítačem sloužil speciální elektrický psací stroj.

Část sestavy EC1033 je možné vidět na obrázku č.2 dobové fotografii. Zprava při pohledu na foto je na pozadí snímač děrných štítku, kolega Havlis s kolegou Zasadilem kontrolují výstup spuštěného testu na konzoli a moje maličkost sekunduje. Na pozadí řídící panel sálového počítače EC1033 (i přes něj se zadávaly instrukce či testovaly registry). Na úplném pozadí pak u snímače děrné pásky stojí skupinka tří sovětských specialistů včetně šijačky.

K programování se využívaly již i programovací jazyky jako byl Cobol, Fortran a i v naší skupině byl jeden programátor centrálně pověřený úkolem vytvořit jemu přidělenou část programu nazývaném Automatický Systém Řízení. Byl to úkol víceletý a myslím, že dobře nedopadl. Alespoň náš kolega odešel po třech letech usilovné práce bez úspěšného konce.

Takovýto počítač si samozřejmě nemohl koupit kdejaký podnik, počítače byly centrálně přidělovány. Obdobných počítačů, ale naší výroby, EC1021 (poté EC1023) byly v Československu údajně vyrobeny až čtyři stovky. Co se týká datového propojení počítačů, provozoval se „kabelový přenos“ – ponejvíce magnetická páska s nahranými daty se v plechovém ochranném pouzdře (někdy i bez něj) „šoupla“ do tašky a nejčastěji po řidiči linkového autobusu se poslala do cílového města. Aby byla média čitelná i na zařízeních, kde se nezapsala, tak se poměrně složitě seřizovaly čtecí hlavičky pevných disků i magnetických pásek. Seřízení se dělalo za pomoci osciloskopu Tetronix (poměrně vzácný přístroj na tu dobu) a podle vzorového etalonu „maser disku či pásky“. Pro ukázku připojuji další dobovou fotku, obrázek č.3, pohledu do sálu počítače. Kolega Švec kontroluje výsledky testů jemu svěřených disků. Šest diskových jednotek se nachází nalevo od centrálního počítače. V každé se točí vyměnitelný disk 5 MB skládající se tuším ze 4 ploten. Na pozadí „plná“ sestava magnetických pásek, všech osm.

Poté, v roce 1980 až 82, se začaly již instalovat počítače řady SMEP (Systém Malých Elektronických Počítačů). Sály zůstávaly zhruba stejné, ale velikost sestavy počítače byla již jen poloviční. Hustota integrovaných obvodů rapidně rostla. Počítače se „kupodivu“ velice podobaly počítačům PDP11 od tehdy velmi úspěšné firmy DEC (Digital Equipment Corporation). Byly vyráběny na Slovensku v Námestove. Jen ty integrované obvody nedosahovaly zahraniční spolehlivosti. Opět jsme byli zhruba 10 let za USA. Naše skupinka se proměnila a mírně rozrostla na šest specialistů a zcela samostatně jsme instalovali (tentokrát již jen týdny na počítač) ve všech okresních městech kraje. Dokonce po získání „státní zakázky“ se instalovalo i ve všech tehdy krajských městech Čech a Moravy, s předchozím centrálním „zahořováním“ za naší asistence. Počítače byly stále na příděl. Výkonnost postupně vzrůstala a od SM3-20, kde byla polovodičová paměť 16KB na jedné 3/3 desce a procesor sestaven z jednoduchých hradel integrovaných obvodů, přes SM4- 20 až po SM52-12, kde bylo už 128kB paměti na té samé desce. Dvě pásky a dva pevné disky se už vešly do jediné užší skříně. Počítače i s jejich periferiemi se stále opravovaly a to až na výměnu jednotlivého integrovaného obvodu na desce plošného spoje. Zpočátku byly desky jen dvouvrstvé, později i bohužel, vícevrstvé desky plošných spojů. A tam se přetavený spoj hledal opravdu špatně.

V tu dobu ještě servisní technik znal princip práce procesoru, sled signálů na universální sběrnici a detailní činnosti periferních zařízení. Každé zařízení mělo svou sadu specializovaných testů, některé testery jsme si vyráběli i sami a programovali buď ve strojovém kódu, nebo v Assembleru. Počítače se přidělovaly více, dokonce i do zemědělských družstev. Například v JZD Žimutice (okres České Budějovice) na něm vedle mezd provozovali i evidenci krav.

Ani v tuhle dobu nebylo běžné propojení počítačů. Paralelně, tedy s větším výkonem, se dalo připojit zařízení jen do vzdálenosti několika metrů, sériově několika desítek metrů. Na vzdálené připojení se začala s úspěchem používat „proudová smyčka“, která dokázala připojit zařízení i na několik stovek metrů. Pro galvanické oddělení, které bylo nutné zejména při venkovním vedení, se používaly fotopřevodníky. Na počítač se dalo připojit i více terminálů, tedy zařízeních s obrazovkou a klávesnicí (bez vlastního výpočetního výkonu). Terminály se používaly se standardizovaným „rozhraním“ s emulací VT60 později VT100 a podle počtu mutiplexních desek se dalo napojit 8, 16 nebo i 32 terminálů. Pracovat na jednom počítači mohlo tedy „souběžně“ více operátorů. Vedle výkonných bubnových - kladívkových tiskáren se používaly i tiskárny jehličkové a nově pak řetězové. Papírová děrná páska přežívala, děrné štítky již moc ne.

Po roce 1990 se velice rychle podařilo dohnat zahraniční náskok ve vybavení hardware nákupem zahraničních počítačů, tentokrát ze Západu. Zprvu si to mohl dovolit jen exportní podnik (paradoxně třeba vyrábějící dřevěné palety). Reorganizace se dotkla i naší skupinky, vytvořili jsme samostatný podnik Minipočítače Digital v rámci Kancelářských strojů a jali se vyměňovat zastaralé SMEPy za, na svou dobu velmi výkonné počítače, micro VAX od americké firmy DEC. Celá „skříňová“ sestava se vešla do „krabice“ velikosti kufříku. Procesory byly velmi výkonné a na ty nejvýkonnější stroje bylo ještě embargo. Kupodivu programově byly počítače „kompatibilní“ s našimi programátory vyvinutými programy a operačním systémem (též to byl „klon“). Instalace byla velice jednoduchá, stroje pracovaly na první zapnutí a tak se činnost zúžila jen na prodej a tvorbu datových sítí.